18. 3. 2021

Brno – Negro nádobí přetrvá věčnost, hlásá smaltovaná cedule s výjevem afrických domorodců. „I když už člověk fotí bezmála dvě dekády, pořád jsou věci, které překvapí,“ říká s úsměvem fotograf Jiří Hloušek a mačká spoušť. Hloušek je autorem fotografií smaltovaných a plechových cedulí ze sbírek Daniela Trávníčka a Bedřicha Svítila. „Stará reklama je extraktem doby, norem a všeho, co už je dávno pryč. Dnes by bylo nádobí nazvané ‚Negro‘ těžko akceptovatelné. Stará reklama by mohla sloužit k výuce grafiky, estetiky, psaní a především geniálně ilustruje historicko-společenský vývoj,“ dodává. Sedmatřicetiletý fotograf z Brna se věnuje focení portrétů, architektury, produktů, ale i eventů. Vedle toho se jako šéfredaktor blogu o architektuře archSPACE.cz věnuje svému dalšímu koníčku.

Jak jste se dostal k focení pestré sbírky Stará reklama?

S majitelem sbírky a digitální agentury X Production Danem Trávníčkem spolupracuji dlouhodobě. Zjednodušeně řečeno jsem ještě jako novinář dostal nabídku od X Production pracovat na magazínu Vinařský obzor. Práci pro nejstarší odborný titul u nás jsem pochopitelně přijal – otevřel se mi fascinují obzor vinic, vinařů, jejich technologií a architektury. „Tráva“ společně se sběratelem Bedřichem Svítilem mají jednu z nejrozsáhlejších sbírek v Česku a rozhodli se ji katalogizovat a zpřístupnit veřejnosti na webu www.stara-reklama.cz. 

Bylo focení smaltovaných cedulí v něčem specifické?

Z technického hlediska bylo třeba se vypořádat s materiálem, ze kterého jsou cedule vyrobené. Smalt je totiž velmi podobný sklu, přinejmenším co se týká reflexe světla. Zvažovali jsme proto, jestli fotit na denním světle, nebo v ateliéru. První možnost narážela na to, že počasí není konzistentní, šli jsme proto náročnější cestou ateliérového focení s konzistnějším výstupem.

Cedule jste tedy svítili zábleskovými světly?

Je to tak – nakonec jsme použili produktový stůl a dva strip boxy umístěné po stranách tak, abychom co nejvíce eliminovali odlesky. Nějaký ten odlesk byl ale žádoucí, aby byl patrný zaoblený profil cedule.

Zaujaly vás něčím cedule samotné?

Musím říci, že je to fascinující sběratelská disciplína. Když pominu adrenalin spojený s detektivním hledáním, nákupem a skladováním cedulí, které mi líčil majitel sbírky, je tu krása samotných cedulí. Estetická či umělecká kvalita Staré reklamy dnes nemá obdoby. Tuhle reklamu si můžete dát na zeď vedle obrazu. Dnešní reklama vzniká překotně, tlačí se na cenu a krásu ocení málokdo. Je to smutné. Nedivím se, že čím dál více lidí bojuje proti grafickému smogu v ulicích měst a kolem silnic.

Současná reklama se vám nelíbí? Vždyť sám spolupracujete s reklamní agenturou.

To ano, nicméně mojí prací dříve byl copywriting, tedy psaní sloganů a reklamních textů, teď už je to převážně fotografie. Jistým způsobem se tedy na produkci reklamní vizuality podílím, ale ze své pozice spíše okrajově. O to více mě fascinuje kompozice, detaily, volba barev, ale také slogany použité na historických cedulích. To je jednoduše řečeno krása. Posuďte sami: „Líh, vaří čistě a úsporně“ nebo „Mýdlo Tři muži vypere za vás“ či „Káva Hag šetří srdce a nervy“. Některé z textů by dnes nebyly přípustné.

Myslíte mýdlo Tři muži, které vypere za vás?

I to se jeví jako být genderově nevyvážené. Upřímně řečeno bych ale řekl, že je to spíš zábavné.  Smutné je naopak to, kam jsme se s hyperkorektním vnímáním genderu a barvy pleti dostali. Vždyť si vzpomeňte na skvělý humor České sody a prací prášek Áriec… Takže když jsme fotili ceduli nádobí Negro, na kterém je veselá rodinka afrických černochů, bylo o čem přemýšlet.

Zmiňoval jste detaily, které vás zaujaly. Co jste měl na mysli?  

Kromě titěrných, mistrně vyvedených grafických prvků jsou to „zadky“ cedulí. Rub cedule je pro sběratele nesmírně důležitý, ne z estetického hlediska, ale protože nejčastěji odhalí falzifikát. Jako cokoli, co má vysokou cenu a je toho omezený počet, staly se cedule předmětem zájmu podvodníků a falzifikátorů. Autenticita reklamy se tedy pozná podle stavu a podoby obvykle skryté části. Proto jsou stejně důležité také fotky rubu cedulí. Když jsem fotografie v počítači vyvolával a vytáhl stíny, uvědomil jsem si, jak jsou krásné. Jejich tvůrci si o rub cedule otírali nástroje, postupem času se přidal rez a zažraná špína. Výsledkem jsou poutavé abstraktní výjevy. Nejzajímavější jsou ale příběhy samotných reklam.

Myslíte příběh vzniku reklam?

Jednak je poutavý příběh autorů reklam, obdivuhodných umělců. Často to byl pohnutý osud s tragickým koncem vinou fašistické ideologie. Také stojí za pozornost příběh zadavatele reklamy – člověka, který vlastnil firmu, jež něco vyráběla a reklamovala. A samozřejmě také více či méně poutavý příběh, který danou ceduli dostal do sbírky Daniela Trávníčka. Některé reklamy s českými nápisy například našel online daleko v Německu. Jiné zase zaprášené na půdě české vesničky. To všechno chce web stara-reklama.cz vyprávět.  

Dnes už fotí každý, jak a především kdy jste se k fotografii dostal vy?

Z dnešního pohledu relativně pozdě – první foťák HP Photosmart 735 jsem si koupil v roce 2002 o prázdninách před nástupem na vysokou školu. Táta mi tehdy dal mé první peníze – bylo to 10 tisíc ze stavebního spoření, které mi platil. Všechno jsem utratil za kompakt s 3.2 megaxily a vzpomínám si, že byl dost nasraný. Dnes by snad uznal, že to byla dobrá investice.

Foťák jste tedy měl, co následovalo?

Po prázdninách jsem nastoupil v Olomouci na katedru žurnalistiky. Ještě v prvním týdnu nám druháci prezentovali svůj projekt – dnes legendární studentský časopis Helena v krabici. Hledali spolupracovníky, tak jsem se přihlásil, že jsem si zrovna koupil foťák. „Dobře, budeš fotograf,“ řekl lakonicky šéfredaktor Petr Janeček. A bylo vymalováno. Nakonec jsem fotil, psal články, dělal s Markem Homolkou komiks Helena a její kluci, dělal zlom stran, časem i grafiku titulní strany. Helena mě popravdě naučila víc, než tři roky bakalářských studií.

Proč jste se z Olomouce přesunul do Brna?

Olomouc byla a je kouzelná, měl jsem ale obavu, že bychom se mohli upít. Do Brna jsem se napoprvé nedostal, k přijímačkám na magistra jsem přišel se štosem Helen, což mi dodalo sebevědomí a taky to vyšlo. Opět v prvním týdnu semestru přišel do univerzitní pošty inzerát, že brněnská redakce serveru Aktuálně.cz hledá redaktory. To byl můj sen, psal jsem o Aktuálně bakalářku a opět to vyšlo. Mě i kolegu Homolku přijali, takže jsme volali ministrům a měli prst na tepu doby. Díky patří našemu šéfredaktorovi Tomáši Netočnému za všechny „kurvy a piče“ na moji adresu. Bylo to potřeba.

Články vytvořené pro aktuálně.cz si můžete přečíst ZDE.

Redakce aktuálně.cz v Brně ale nevydržela dlouho, pokud se nepletu.

Je to tak. V redakci jsme trávili více času než na katedře, bylo to skvělé tříleté období. Společnost Centrum.cz nicméně koupil americký investor, brněnskou redakci zavřel a já si našel práci v novém projektu vydavatelství Mladá fronta a.s. týdeníku Sedmička. Sešel se v něm neskutečný tým pod vedením další legendy Pavla Macků. Byl pověstný seznamem lidí, které za svou kariéru vyhodil. Bylo opravdu dlouhý. Když nakonec vyhodil mě i všechny ostatní, díky odstupnému jsem si koupil první první zrcadlovku Nikon D7000, studiová světla a pořádné objektivy.

Poté jste pracoval pro Andreje Babiše…

Po konci týdeníku Sedmička, což byl projekt Františka Savova, si další, tehdy ještě ne úplně známý velkopodnikatel Andrej Babiš řekl, že by chtěl mít noviny. Založil týdeník 5+2 dny, což byl de facto klon Sedmičky. Bylo fascinující sledovat, jak Babiš pracuje na své úvodní kampani, jak mluví s lidmi. Na rozdíl od většiny politiků skutečně mluvil s běžnými lidmi. A dal jim do ruky třeba štangli salámu. Management týdeníku byl ale tragický. Dobře to vystihuje příhoda, kdy jsem po hádce se šéfem chtěl dát výpověď, sepsal jsem ji, ale nefungovala tiskárna. Naštěstí brzy na to přišla nabídka z digitální agentury X Production.

Máte na kontě nějaké výstavy a co plánujete?

Jako fotograf nejsem institucionálně zakotvený – studoval jsem žurnalistiku, nikoli fotografii. Hezky to ilustruje rozhovor s jedním z mladých studentů fotografie na vernisáži, které pro mladé autory pořádá Galerie Valchařská. „Taky bych chtěl výstavu,“ říkám já. „Taky bych chtěl zakázky“, říká mladý umělec. Nicméně rád vzpomínám na výstavu portrétů romských žen, kterou jsem nafotil pro IQ Roma servis a byla vystavena na chodbách Moravské galerie v Místodržitelském paláci. Zatím jsem se tedy dostal jen na chodbu galerie… Už dlouhou dobu chystáme výstavu našich fotografií pro centrum Kociánka, které pečuje o děti se zdravotním postižením. Pandemická situace nám to prozatím znemožňuje.

Říkáte fotili, nefotíte sám?

Portfolio svých služeb jsem rozdělil pod více brandů. Sám se věnuji firemní fotografii jako jirihlousek.photo – fotím interiér, portrét, produkt a event. Spolu se svojí partnerkou Terezou Oprchalovou potom jako 2foto fotíme rodinné portréty a svatby.

Jiří Hloušek

• narozen roku 1984 ve Velkých Janovicích
• absolvoval Mediální studia a žurnalistiku FSS MU v Brně
• pracoval v redakci Aktuálně.cz, týdeníku Sedmička a 5+2 dny
• spolupracuje s digitální agenturou X Production jako fogtoraf a copywriter
• fotí na Nikon D850 a D750, objektivy Sigma Art, světla Elinchrom
• instagram.com/jirihlousek.photo
• www.jirihlousek.photo
• www.2foto.cz